POSLEDNÍ KAPITOLA"HYSTERICKÉ BUDOUCÍ MATKY" - TAKZVANÝ ZÁVĚR

BŘEZEN

Podstata života se posunula … leží v naší náruči

Koncem února jak víte, jsem už začala trochu otékat a i když já jsem si stále připadala fit a pohyblivá, celé moje okolí, návštěvy a známí (a o Vánocích se vidíte fakt se všema) mě vítali buď zpola zděšeným výkřikem „Jejda, to je ale BŘICHO“ nebo ještě lépe výkřikem: „ Teda to bude macek“, což v překladu vzhledem k mé osobě nepochybně znamenalo „ ježišimarijá, ty si ale tlustá, oteklá jak má oblíbená Míla, ošklivá jak noc a ty tři brady jsou děs“. 
Jak se blížil termín a zintenzivňovaly kontroly u Dr., slyšela jsem stále to samé: „ k porodu se nic nemá, porodní cesty „krásně“ uzavřené, hrdlo drží, čípek se nijak nezkracuje, hlavička nenaléhá, i když jsem netušila vocogo, vyčetla jsem mezi řádky, že rodit prostě nebudu (nikdy).
Z vyháněcích metod jsem zkoušela jen pomalu a nenápadně, nechávala jsem si ty „nejzaručenější“ na horší časy, kdyby bylo po termínu. Jediné, co jsem vyčetla na otoky bylo, že paradoxně jim nepomáhá jen ležet nohama hore, ale naopak podpořit krevní oběh nějakým pohybem, začala jsem venčit psy o hodinu déle a stanovila si časový limit, za který chci obejít celý park.
Den přede dnem D se ještě nedělo vůbec nic, měli jsme do 22:00 návštěvu, já celý den gruntovala a vařila a pak se mi ale vůbec nechtělo spát, takže do půl jedné v noci jsem si četla knížku (chyba chyba, chyba, čekaly mě další 4 noci beze spánku). V půl 1 jsem se dokopala do postele, no a ráno 6:00 jsem se probudila s pocitem, že něco je nějak divně a jelikož jsem nevěděla co, rozhodla jsem se pro osvědčený výlet na WC. Sotva jsem se ovšem zvedla, něco ze mně vyteklo, obávala jsem že plodová voda, ovšem bylo toho malinko!
Začala jsem milostivě pakovat tašku do porodnice (ale v duchu jsem si říkala že si jí balim jen pro jistotu KDYBY UŽ TO BYLO ONO – fakt nevim, čím jsem myslela). Stahy byly stále nepravidelné, krom toho, že jsem si z nervů došla asi 4x na záchod se stále nic podstatného nedělo. Stahy jsem cítěla, ale byla jsem moc líná to počítat, počkala jsme až se manžel vzbudí. Manžel se oblíkl a vyjeli jsme směr porodnice, jen JAKO na kontrolu. Zkontrolovali mně, řekli že nic podstatného se neděje, že to jsou poslíčci, radostně jsem odcupkala do auta a šla si lehnout, manžel smyslů zbaven se vydal do práce, přece jen mu řekli, že to nic není.....

Byla jsem na 13:30 domluvená s mojí sestrou, že si naposled zajdem na parádní oběd do hooodně luxusní restaurace a rezervace byla na 14:00. Došla jsem k našim, ale už jsem cítěla, že bolesti jsou silnější a častěji. Zklamaně jsem seděla na posteli a uvažovala, zda to risknut a jít se nadlábnout, nebo zůstat a užírat se, že ten den NADEŠEL....Mamka začla počítat a stopovat, ale nic mimořádného se nedělo, tak jsem si lehla a jala se to počítat sama.... co 7 minut, co 5 minut, co 4 minuty....Mamiiii kdy mám jet do porodnice?Když to bude co 2 minuty? To už bylo 16:00 a já začla mít pocit, že dneska TO přijde....Tak jsem jí řekla, že V POKLIDU ( zdůrazněno) vyjedeme. V poklidu v mé představě znamenalo, že teď se ještě vysprchuju, oholím, umyju si hlavu, najím se, namaluju ( musim se líbit, ne??) a pak hurá směr porodnice. Mamka neváhala, narvala mne do bundy, čapla tašku a jelo se. Manžel stále v práci, říkala jsem si, že dojde, až dohekám a půjde už do tuhého....
Okolo půl 5 jsme vjeli do porodnice, kde mě hned  napli na monitor, ale byli strašně v pohodě, mě se zdálo že se tváří nedůvěřivě, protože jsem jim přišla nějak moc fit :--))). Papírování na příjmu je opravdu opruz a zbytečný, 99% těch údajů jsem měla v dokladech,  průkazce nebo jinde a to jsem jim vše dala. Takže jsem jim mezi hýkáním a poskakováním sdělovala to, co si mohli vyčíst. Naštěstí maminka moje milovaná mohla zůstat po celou dobu semnou a jsem moc ráda, že tam byla, asi bych byla více hysterická a dopadlo by to asi jinak než to dopadlo.o)
Mamka brzy pochopila princip monitoru (v době jejího porodu tohle neexistovalo) a s uspokojením konstatovala, že v době, kdy čísla kontrakcí lítala nahoru se zrovna opravdu kroutim, takže nesimuluju :-). Následně se pak ujala informátorky a to tak, že jakmile cifra kontrakcí překročila desítku oznamovala mi, že „už to na mě jde“ , za což jsem jí byla opravdu vděčná, jinak bych to nepoznala :--)))))))) a jakmile to šlo přes dvacítku začala skandovat „vydrž, jde do tuhýho“.

Po monitoru mě přišla vyšetřit službumající doktorka, taková velmi mladá (mladší než já) ženština, ale strašně milá ( nevim proč, ale v mých představách mě vždycky rodil chlap) a její verdikt byl: „Krásnýýý to TAM máme, udělala jste doma veliký kus práce“. Málem jsem začala propadat euforii, když mě dorazila větou …“ takže když to dobře půjde, tak DNESKA porodíme“.
„Cožeeee????“ chtělo se mi křičet. „Jak jako DNESKA?“ … Jak jako „když to půjde“ ?????. Vždyť stahy mám po 4 min, je skoro večer a já se trápím od rána, tak KDY JINDY když né dneska ?????
Na mém osobním porodním sále:
Z balonu jsem měla hrůzu už v těhu a nikdy ho nepoužila (divná, já vím) , na těhukurzech jsem se na tom bála i sedět, takže není divu , že teď mi stačila dvě zhoupnutí a myslela jsem, že se mi rozskočí pánev a roztrhne spodek a balon letěl do kouta. Únava mě dostihovala a tak jsem si neprozřetelně v jednu chvíli lehla na lůžko. Vleže byla kontrakce ještě asi 3x horší, navíc jsem pochopila že vstát nebude jen tak a co čert nechtěl,do toho se přihrnula porodní asistentka a hned na mě: „ A já vás jdu zrovna vyšetřit a vy jste takhle hezky nachystaná …“ a HRÁB, zajela mi v kontrakci rukou TAM snad až po loket :--)).Jinak to byla taková mlaďounká křehká dívčina, ale kde je tohle učej, to nevim :--)). To bylo po 19té a ona v tu chvíli k mému velkému překvapení namísto „Tak večer to bude“ povídá: „ No ale vám to krásně jde, jste už připravená, dneska 100% budete mít mimi v náručí. 

Byla jsem tak šoku, že jsem jí odpustila i to hrabání, ale vynahradila si to později, protože na sále si hrabaly na střídačku s doktorkou snad nonstop. Doba než sál uklidili a mohla jsem si tam přejít, čti přeplazit se už byla docela drsná, protože se konečně dostavil pocit na tlačení. Psí dýchání mi bylo blbé v kurzech praktikovat tzv. „na sucho“ a cvičit doma už tuplem,  ale věřte, že vám fakt půjde samo bez nácviku, bez něj to nejde a když se nesmí tlačit je to jediná možnost. Takže jsem pendlovala mezi sprchou, kde mi maminka nasazovala roubík, protože jsem neurvale ŘVALA, při každé kontrakci a zuřivě se sprchovala horkou vodou tam ,kde to bolelo nejvíce. Sice to vůbec nepomáhalo, ale aspoň jsem měla pocit, že to bolí míň, jóó psychika hraje veeelkou roli, aspoň u mně....
Nastala fáze kontrakcí jak ze samopalu, já hystericky sháněla kabelku, když mi ji maminka sehnala, zalovila jsem tam, vytáhla kreditku a zařvala - okamžitě vyber všechny peníze a uplať JE, ať mi udělaj císaře, já to nezvládnu. Opařená mamka jen zasunula kreditku do kapsy a šla se podívat po porodních asistentkách, že už mám kontrakce snad co minutu.....Ty mi za odměnu píchli plodovku - asi tak 10 litrů, a napíchli mi kapačku s oxitocinem s tím, že ve 20:30 se na mně přijde podívat doktorka a to začal ten pořádný kontrakční mazec, bolesti v břiše jak blázen, řvala jsem v kuse a obviňovala všechny, že mi vůbec nepomáhají, že mně schválně nechávaj trápit a ať okamžitě něco udělají, že to nevdržím (klasika, hysterka jak blázen)....Poslala jsem manžela vyvenčit psy, takže jsem opět s mamkou osiřely.....Už jsem musela ležet, monitorovali malého a mně a tak jsem řvala jak tur, skoro vkuse, bo to bolelo jak cip.....
Ve 20:30 opravdu došla doktorka, koukla do mně a s očima navrch hlavy říká, cítím hlavičku, jdeme rodit........Já, jelikož jsem tvor velmi nedůvěřující jsem se jen usmála a říkám, no to vám tak žeru (po všech těch žvástech, které měly předtím), pak jsem zas řvala, bo ty kontrakce fakt bolely....No a najednou bylo kolem mne asi 5 sester, doktorka, do toho nějaká baba se zavinovačkou a všichni řvali, když 2 x zatlačíte, je venku hlavička a pak 1 x a máte mimi u sebe. Fakt jsem jim nevěřila. Všichni něco říkali, všichni na mně hučeli a tak jsem zatlačila a sestra říká, vidím hlavičku, chcete si sáhnout - NE NECHCI!!!!!!  a pak jsem zatlačila podruhé a pak potřetí a byl venku....Vůbec jsem kontrakce necítěla, tkaže jsem tlačila asi blbě, ale s positivním výsledkem, hehe. Najednou všechna bolest pominula a dostavil se pocit úlevy...My s mamkou místo slziček štěstí jsme spustili v obrovský řev a radovali se jak dvě puberťačky. Malého na břichu a taťka ve dvěřích...Přišel sice o jeho příchod na svět, ale říkal, že TO slyšel až za dveře na chodbu, kde čekal, než mu dojdou otevřít, ale neměl asi kdo, bo všichni byli u mně...
A tak jsem konečně měla Marka u sebe, uslyšela našeho Honzíka, kterej decentně a trochu vyjeveně natahoval jakože odkud kam ho to vyrvali a už jsem ho měla na bříšku, ulepenýho od mázku, ale naprosto dokonalýho, zlato moje malinkatý, hned jsme si padli do oka, nebyl vůbec pomačkanej. V tu chvíli jsem chtěla všechny ze sálu vyhodit a potulit si ho a už ho nepustit, klepala jsem se jak blázen a nechtěla věřit tomu, že už ho tu fakt máme, že se TOHLE vylouplo ze mě, že má všechny končetiny co má mít … ale sestřička hned zkoušela jestli se přisaje a protože na sále bylo oproti bříšku přece jen chladněji, rozklepala se mu místo sání bradička zimou, tak ho honem zabalili a nesli do předehřátého boxu a na vážení s tím že manžel může jít s nimi. Placenta vyšla hned na další kontrakci ani jsem netlačila a naprosto nechápu jak je to zařízený, že ty kontrakce hned přestanou, já tomu nechtěla věřit a pořád čekala na další a další, ještě při šití jsem si říkala „TEĎ přijde, TEĎ přijde“ až mě paní doktorka upozornila, že jestli ještě chvíli budu prodýchávat neexistující NIC, trochu se hyperventiluju a dobře mi tak. Oproti všemu vyčtenému z internetu a knih, šití naštěstí opravdu nebolelo, počkala až zabere injekce a necítila jsem nic než tahy, ale v šílený křeči čekala až to začne. Hysterka, no.. Horší bylo, že ztráta krve byla nějak nečekaně o dost větší než se čekalo, první „dopich“ do žíly následoval hned na sále a to, co jsem si myslela že je plodová voda, to se ze mě dovylévala krev. Brrrr. Takže jsem pak několikrát vytřela v pokoji a ve sprše vlastním tělem když mě nutili vstávat a přesvědčovali mě, že to, že se mi točí hlava se mi jen zdá.
Najednou se mi zhoršil tlak a začala jsem omdlévat v poloze ležmo a začal šrumec nanovo....Revize bez uspání, tak to byl opravdu mazec....Porod oproti tomu byla procházka růžovou zahradou a chudák Marek, který neprozřetelně zůstal semnou na sále....Viděla jsem ho jen objímat umyvadlo a pak pod umyvadlem.....Drama nakonec, to by nebyl konec úžasného vlčího příběhu.....

Co říct na závěr?
Narození našeho chlapečka byl dárek, na který jsme čekali skoro celý rok.
Obsah je ovšem ještě mnohem víc vzrušující, dokonalejší a úžasnější než jsme kdy jen snili.
Chodili jsme na kurzy, po stránce teorie jsme byli připraveni.
A přesto - držet „skutečnost“ pevně v náručí probouzí v srdci největší úžas.
Jsme trošku nervozní, trošku zmatení, úplně nezkušení, ale šťastní.
Vykročili jsme na dlouhou cestu objevování, jsme ve stejném domě, všechno kolem je stejné, ale přesto už nic nebude jako dřív.
Od této chvíli bude vždy mít „něco“ přednost, ať se bude dít cokoliv, ať budeme kdekoliv,v koutku duše se budeme vždy zabývat ještě i něčím jiným… Podstata života se posunula … leží v naší náruči.

ÚNOR     předběžný termín      dle velikosti hlavičky 24.02.2009/ dle cyklu 11.03.2009

Jelikož jsem se ještě nezmínila o tom, jak mé těhotenství nesou naši psi, je třeba se zmínit. Ascot se ode mne nehne, neustále kontroluje kde jsem, co dělám a leží v mé blízkosti, ať už jsem kdekoliv. Nejradši semnou leží v posteli (což u něj je mimořádné) s hlavou položenou na mém břiše. Papírek, jelikož je malý závislák, chce taky tohle všechno dělat, ale bojí se těch pohybů - nelíbí se mu mé hýbající se břicho. Na procházce mně oba hlídají, neodbíhají tak daleko, jak je to normálně u nich zvykem, nově příchozí už radostně nevítají, ale obezřetně očuchávají. Jsou to miláčci a když se cítím mizerně (dost často) tak mně pusinkují a mazlinkují. Je to zvláštní, ale myslím, ŽE ONI VÍ....Pár krásných foteček hned dodáme.

A co jinak?

Břicho narostlo do rozměrů, které jsem opravdu netušila - ne nevěřím vám všem, kteří jste mne viděli, že mám malé bříško (Dáši!!!), mám obr břicho. S tím souvisí neustále zapínání pračky. Mám neustále trička všechny zkypané jídlem, když umývám nádobí, tak mám spodek břicha a hlavně trička zcela zmáčený....A spánek? Nespim....Prostě nejsem schopna ležet na zádech, bolí z toho šíleně kyčle a záda, na boku je to velmi nepohodlné a tak usínám v sedu, v křesle a na kuchyňské židli.

Kromě jiných zábavných akrobatických prvků při zavazování bot, depilaci atd...provozuji těhotenskou jógu při nesčetných pokusech ostříhat si nehty na nohou. Objednávám se k pedikérce už co 14 dní a jsem spokojená. 

Novinkou února je,  že chodím venčit, na návštěvy, do kavárny a k "našim" v letních crocs, do nich si obuju 2 ponožky a fičím. Problém nastává, začne-li sněžit....Naštěstí manžel má boty velké a tak si to špacíruju v botkách o 4 velikosti větších, ale je mně fajn. Nateklé nohy jsou strašná věc a lituju, že nejsem těhotná v létě.

ÚKLID - jelikož úklid sám o sobě nesnáším i ve stavu normálním, tak ve stavu těhotenském ho přímo nenávidím. Jde o to, že jakákoliv činnost je spojena s pocením, vypjetím všech zbývajících sil a velkou námahou (většinou uklízíte v předklonu - vytírání, vysávání, zametání, zvedání předmětů volně rozházených po bytě atd...) Eufemismem mého těhotenství je  - JE TO KRÁSNÉ OBDOBÍ - ne už od prvních měsíců mého těhotenství eufemismy nesnáším a vůbec, vy co plánujete miminko, si na mne vzpomenete. Tragicky nesu veškeré bolení, které těhotenství přináší - třísla, podbřišek, kopání malého fotbalisty, protahování, jeho škytavky v nejnevhodnější dobu....... každopádně se na něj těším, jak mu to hned vyčtu, těším se na ty jeho patičky, které mne neustále kopou tam, kde je to velmi zákeřné. 

Nakupování pro miminko - miluju nakupování. Miluju nakupování věcí pro mne. Co nesnáším, je nakupování věcí, o kterých nevím vůbec nic. To znamená, že pro dítě je to velmi složité, neznám číslování, nevím jak poroste a nevím, co vše bude potřebovat. Takže už máme doma více jak 20 dupaček velikosti 56, stejný počet velikost 62 a preventivně, kdyby to byl obr velikost 68. Do toho po 15 ti kusech malých, větších a ještě větších triček, kalhotek, svetříčků-----prostě koupili jsme obr komodu, do které se mělo vejít ještě povlečení a ložní prádlo. No tak je tam jen oblečení pro miminko. Každopádně jsme koupili i botičky - haha.

Děkuji mému muži, zato, 
-že vybral a objednal kočárek
-zjistil, která vanička je ta nej a koupil ji
-zjistil, že ohřívačka lahví jak domů tak i do auta bude lepší, než obyčejná
-že miminko bude potřebovat  odsávačku na snoplíky
-že odsávačku bych mohla potřebovat i já a tak ji objedal a já bezradně seděla nad příchozím balíčkem a zkoumala, na co to vlastně je
-že firma Sauvinex je mimořádná a utratil tam půl výplaty
-že objednal dečky, ručníčky a houbičky, protože tohle nějak šlo mimo mne
-že šel semnou na cvičení tatínků s maminkami a absolovoval bez "blbých" dotazů prohlídku porodního sálu

Restaurace, vánoční večírek naší firmy

"A pro vás steak dobře propečený " prohodí číšník mým směrem jen tak oznamovacím způsobem.
Zaplaví mě vlna studu, zrovna jsem se nadechovala k objednávce, že ho chci velmi krvavý (jak v poslední době můj "plod" vyžaduje a určitě jsem nechtěla steak dost dobře propečený, obyčejný a vůbec ne šťavnatý - to jsem si mohla objednat roštěnku... Jenže paralyzována onou nahlas projevenou starostí cizího člověka o mé Budoucí jsem jen kývla.
Číšník ovšem přesto zpozoroval mé krátké zaváhání a jal se otcovským způsobem mi domlouvat: "Takové věci by jste v těhotenství jíst neměla!"

Zuřivě jsem snědla můj velmi propečený steak (číšník ho asi dělal sám) a těšila jsem na dobré latté......Číšník okem ostřížím mne sledoval a při objednávce se zeptal "Bez kofeinu?".....To už jsem zuřila a řekla - "Ne můžete s kofeinem, můj plod je na to zvyklý"....Určitě latté bylo s kávou bez kofeinu, ale to už se nikdy nedozvím....

Jsem na na přelomu 6./7. měsíce mého (prvního- a slavnostně každým nabývajícím dnem tvrdím, že i posledním) těhotenství mám totiž pocit, že jediné, na co jsem opravdu přišla je, že připravit se na tohle všechno dost dobře nelze. Že vypadám jak Míla Myslíková z filmu "Jak utopit doktora Mráčka" ani nevzpomínám, jen se podivuji, kam až žena může svými rozměry dorůst....

K miminku jsme s manželem přišli velice rychle a nečekaně. Spousta našich přátel se snaží o miminko, spousty měsíců, let....Tak jsme si řekli, že by bylo fajn, mít v dohledné době mimiško (do 2 let) a že TO začnem zkoušet hned, aby na další rok mohlo být na mimi zaděláno....Zkusili jsme to a bylo to. Ano tak lehce, až jsem tomu věřit nechtěla. Mému lékaři jsem tvrdila, že to nemůže být těhotenství a když už, tak určitě mimoděložní.....První fotkou našeho centimetru štěstí mně vyvedl z omylu.

Po mé počáteční euforii se však brzy dostavily slavné těhotenské nevolnosti, jinak nazývané "ranní". Jsem člověk zvědavý a byla jsem předem obeznámena s faktem, ze ranní se jim pouze říká, mohou se však vyskytovat kdykoliv během dne. Nikdo už mi ale neřekl, ze slovo nevolnost je sprostý eufemismus, ze mi bude špatně jako nikdy před tím, ze se to potáhne týdny a měsíce, zvraceni nepomůže (bude mě z něj po čase akorát pálit jícen a bolet břicho) a že v nejhorších chvílích budu chtít nebýt těhotná (!) případně svou mizernou situaci vyřešit skokem z okna. Budu brečet, spílat všem a všemu, ale nebude to nic platné. Jako by tohle nestačilo, po čase se vynoří dobře míněné rady lidi z okolí - jak na to: Nejez kuřecí. Kup si citrónovou zmrzlinu. Otevři si okno. Nejez tuky. Zajdi si na procházku. Dělej dechová cvičeni. Nelež celý den jen v posteli. Začni chodit do práce a přestaneš na to myslet - je to stejně způsobeno jen psychikou. Těhotenství není přeci nemoc, ale přirozený stav. Hmm, tak u mně proběhlo vše a stavy se patrně zlepšili, když jsem se po nemocenské vrátila do práce, kde jsem byla schopná na molitánku s dvěma dečkama prospat schovaná za stolem ve své zamčené kanceláři, na dveřích se štítky typu - "NERUŠIT, PORADA", "PŘIJDU HNED", "TRADE VISIT",  více jak půl pracovní doby, zvracejíc do připraveného kbelíku vedle odpadkového koše....  
Opravdu, těhotenství není nemoc-----specifikace mi dodnes uchází...

Milí rádcové a poradci (pánové speciálně): já kuřecí nejím už léta, procházela jsem se (mám doma přece 2 psy, kterým je mé těhotenství absolutně ukradené), okno jsme měli také téměř nonstop otevřeno (mohla bych ve výčtu pokračovat dále, ale nebudu) - zkratka a dobře, nic z toho zaručeně nepomáhá a strčte si své dobře míněné rady někam! Co naopak nepomáhá vůbec je vyptávání, zda vámi navrhovaný "zlepšovák" byl již realizován, navazující vyčítavě dotazy záměrně na identifikaci chyby v aplikaci vašeho zlepšováku poté, co jste zjistili, že na těhotnou a její nevolnosti nezabral, dále pak ještě vyčítavější dotazy se záměrem zjistit, proč nebyl váš zlepšovák doposud realizován, když nevolnosti přetrvávají, popřípadě komentáře typu "Kdybys udělala, co jsem ti řekl(a), tak ti je lépe". Zcela bych zakázala v tomto období klást na ženu jakékoliv požadavky, dotýkat se NEUSTÁLE jejího břicha či zmiňovat se se zkoumavým výrazem o kolegyni z práce, která je také zrovna těhotná a vůbec ji není špatně a vše bere s naprostým klidem. Zmiňovat se o tom, že mne polovina ženských na firmě pomlouvala, že jsem hysterická, přecitlivělá a vůbec jak budu rodit, když dělám scénky z blbé nevolnosti se ani netroufám...

Další kapitolu tvoří známí (především starší ročníky), kteří tvrdí - podívej se na to, baby rodily na poli při okopávání brambor....já jsem narozený doma na divanu v kuchyni......maminka mně porodila doma, nemohla se dovolat tatínkovi do práce......

Tak přátelé - tohle není nic pro mne....Nezapomeňte že jsem hysterická při odběru krve /dodnes omdlévám/, u zubaře mi musí ukázat veškeré komponenty, které mi budou vsunuty do úst....to stejné u gynekologa :o)......V dnešní moderní době mám právo na to být hysterická (podstoupím předporodní terapii, kde mi odbourají i stres z odběru krve), mám právo se strachovat a vůbec, mohu si dělat co chci. Tak a máte to...Nebudu rodit ani na poli, ani doma a už vůbec ne někde na divanu v kuchyni. Kde mám ten prášek na uklidnění.....

Na co jsem připravená nebyla (já připravená nebyla vůbec na nic) a co mně dodnes ŠTVE:

- být bez předchozího varování ošahávaný různými - i cizími - lidmi (z mé zkušenosti to dělají hlavně ženy) v oblasti vašeho narůstajícího pupíku jen proto, že si tito lide (nevím proč) myslí, že je v tomto specifickém období vhodné místo podání ruky těhotnou zenu pozdravit obchmatem (zvláště rafinovaná je pak kombinace podání ruky a obchmatu zároveň), ještě že se nestaly předmětem zájmů mé prsa, které TAKÉ ROSTOU...

- běhat neustále na malou
- během dne občas nečekaně ztrácet balanc
- postupně ztrácet obratnost
- nejíst kuřecí (blinkat, jen při vzpomínce na něj) 
- být náladová, přecitlivělá a uvědomovat si to, ale nemoct s tím cokoliv dělat
- být těhotná v zimě - zavazovat boty, navlíkat se do svetrů a pak uvažovat, který VAŤÁK ještě oblečete, protože kupovat bundu jen na období těhotenství je zbytečné (NENÍ!!!!)
- jezdit autem - jízda autem není tak hrozná, jen se mi chce asi po 5ti minutách jízdy buď čůrat nebo spát......
- atd.
(výše uvedeny výčet "nepříjemnosti" je pouze demonstrativní)

Ještě bych se vrátila k otázce výběru jména pro miminko. Pokud se na něm budoucí rodiče neshodli předem, může být pro ně tento úkol potenciálně namáhavý a časově náročný. Je přeci tolik jmen a miminko jen jedno. Kritérií je spousta, není to zkrátka žádna legrace. Tak jen chci vzkázat všem samozvaným rádcům a poradcům, aby si nechali své úšklebky a znechucené komentáře typu "No tak to se mi nelibí, to bych si nevybral(a)! No to se mu pěkně pomstíte..."  pro sebe, jelikož - a možná to pro vás bude šok - vám do toho nic nejni! Pokud budeme chtít s výběrem jména poradit, nemějte starost, řekneme si o to sami.

Našich top 5 jmen

OLIVER
JAN
FRANTIŠEK
MAREK
VOJTA 

ZDRAVÍME TY CO ZAČLI ZVRACET - HEHE